středa 21. března 2012

začátek


Sedíme doma na podlaze, podlaha se houpe. Jarin vykoukne zpod deky a zahuláká: Hej hej tohle místo je divný, šel bych obhlídnout okolí. Plácnu se rukou přes čelo: Jarine, dyť sme furt doma. Jarin se podívá jako kdybych mu vyjevila tajemství vesmíru a vyplašeně vyběhne z pokoje. Podívám se na Karla a vlepím mu hubičku. Karel se na mě podívá zpátky a řekne: Milá Hani, já sem ti řikal, že to tomu klukovi nemáme dávat. "Ale co, velkej je dost a naši sou pryč. Stejně by pokoj nedal. Jen co je pravda." Odvětím.
Inu, možná bysme se taky měli jít provětrat nebo tady shnijem. Praví Karel.
A tak teda jo. Venku je teplounko, vykasám si šortky pěkně až nahoru. Karel se zálibně zahledí na mé bílé nohy. V létě je všechno fajn. V létě je všechno hezčí, lepší. Proč není léto celý rok. Mám ráda pihy, co se mi udělají v létě kolem nosu. A když přijde podzim, zase mi zmizí. Mám ráda když mi sluníčko vyšisuje vlasy. Jak tak jdu a dumám o tom světě, Karel mě chytne za ruku a běžíme fuč. Je mi všecko jedno, co bych se pozastavovala nad vzniklou situací, dyť je léto, né. Odvleče mě na dětské hřiště, kde je opravdu moc fajn kolotoč, chytne mě kolem pasu, roztočí kolotoč a směje se jak vřískam radostí. Točím se a všude jsou barvy, barevnej mix stromů, nebe, Karla a pastelově natřených prolejzaček. Když se dotočím, padnu do písku a máchám rukama a pořád se se mnou všecko točí. Karel skočí za mnou do písku a řekne slovo "bužíska" a já vůbec nevim, co to znamená a začnu se děsně smát a směju se a je to záchvat smíchu, mam pocit že to nepřestane a že tim smíchem umřu. A Karel se směje taky, i když nejspíš řekl něco úplně jinýho a já ho jenom pořádně neslyšela, ale to je jedno. Je léto.
Stalo se v roce, kdy se nic podstatnýho nestalo, ale pak přišel červenec a konečně se začalo dít něco zajímavýho. Byla jsem s Karlem skoro pořád. Mám fotky z toho období: Karel na lodičce u Žofína, Karel uprostřed Františkánských zahrad se zmrzlinou, já vystrkující zadek na foťák, labuť, popkorn a Karlova ruka. Občas se na fotkách objeví i naši kamarádi: Janek, Péťa, Julka, Marie a Mánes. Mánes je vlastně Toník, ale my sme se s nim skamarádili tak, že ho Janek našel v šest ráno zvracet u Mánesa s flaškou absinta v ruce. Mánes neni nějaká troska, jenom má rád zábavu. A přítulný holky.
Ten večer jsme za Mánesem dorazili do klubu, kde měli zrovna beach party. Na zemi tuna písku, dívky v girlandách, chlapci v květovaných košilích. Drinky a barevný brčka. Mánes seděl u stolu se dvěma klukama a pěti holkama, který se hrozně nahlas smály.
"Čáu," zdraví nás. Začne všechny představovat, během vteřiny zapomenu všechny jména a začnu balit jointa. Hrajou reggae, a to já nerada. Člověk má pocit, že musí bejt veselej, a to v jednom rytmu, celej večer.